Péťa

Jmenuji se Péťa Kašpar a narodil jsem se v roce 2012. Už od mimina mi říkali, že jsem hroznej živouš. První krůčky jsem udělal v 8 měsících a v roce už jsem kopal do balonu na zahradě. Prostě živé, šťastné a spokojené dítě. V roce 2015 se nám život obrátil vzhůru nohama během jedné vteřiny. Když jsme se vraceli z dovolené u moře, kam mě naši vzali hlavně kvůli mým ekzémům a mořském vzduchu, měli jsme autonehodu. Co přesně se stalo, nevím ani já ani máma, protože jsme oba spali. Já i mamča jsme se proletěli vrtulníky do Motola a Vojenské nemocnice, ale tátu se bohužel doktorům zachránit nepodařilo. Ale máma říká, že je v nebíčku a kouká na nás a pomáhá nám to všechno zvládnout. Prostě stará se o nás jako vždycky  :-).

Víc než měsíc jsme se s mámou neviděli, protože nás doktoři dávali dohromady a museli jsme každý ležet ve své postýlce. Ale sám jsem nebyl. Mám skvělou rodinu - bráchy, tety, strejdu, babičky, dědy... (měli na mě dokonce rozpis, kdo kdy za mnou přijde, aby se na každého dostalo) a kámošky Primaverky, které mi posílaly obrázky a přáníčka. Pak už se máma zmátořila natolik, že jsme spolu mohli být denně. 

Mám poraněnou míchu - dýchám pomocí tráši, daří se mi trochu hýbat pravou rukou. 

Už jsem doma!
(červen 2016)

Já i celá moje rodina, kamarádi a známí a i spousta úplně cizích lidí, kteří nám pomáhají, se snažíme, aby se můj stav lepšil, i když je to třeba jen o kousíček. Je to hodně velká dřina, bez slziček se to neobejde, ale pak mám obrovskou radost, když se mi podaří něco, co mi předtím nešlo... Třeba se podrbat na nose. A máma říká, že by to, co zvládám já, vůbec nezvládla a že jsem moc šikovnej "chjap". 

A pokud vás zajímá, jak si vedu dál - máma pořád píše náš blog na titulní stránce našich webovek - pro lidi, co nám fandí a chtějí sledovat, jak si vedeme. Nejen já, ale i všichni okolo, co mi pomáhají na každém rohu. Naštěstí máme štěstí na lidi!